socha sfingy II

Katalogové číslo

1000139490_0802

Kraj

Jihomoravský kraj

Okres

Hodonín

Obec

Milotice

Část obce

Milotice

Katastrální uzemí

Milotice u Kyjova

Kategorie

část objektu

Autor

Jacob Christoph Schletterer (1699-1774)

Vznik

1744 až 1751

Anotace

Přístupový most do areálu zámku v Miloticích, původně navazující na tzv. hraběcí cestu lemovanou alejí, je po obouch stranách zdoben barokními sochami. V ústí mostu na příjezdovou komunikaci jsou osazeny barokní sochy sfing.

Dějiny

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1341. Jako první vlastníci jsou uváděni k roku 1360 páni z Ronova. Ve druhé polovině 15. století vlastnili zámek páni z Moravan, za nichž byla milotická tvrz opevněna. Od roku 1460 byly Milotice v držení pánů z Kravař, které vystřídali páni z Ojnic. Na konci 15. století se milotické panství dostalo do majetku Zástřizlů, které z něj vytvořili centrum rozsáhlého dominia. Po šedesátiletém držení je prodali Žerotínům. Posléze vlastní Milotice páni z Lipé, Haugvicové z Biskupic a Bernard Ludvík Tovar z Enzesfeldu, který nechal středověkou tvrz přestavět na renesanční zámek a následně Kristina z Rogendorfu. Rokem 1648 se začala nová historie milotického panství, kdy se dostávají do majetku uherského rodu Serenyiů. První byl Gabriel (1598-1664), majitel světlovského panství, poté syn Jan Karel (1621-1691). Nejvýznamnějším představitelem a budovatelem zámku byl Karel Antonín (1681-1746). Neměl ale mužské potomky a Milotice připadly lomnické větvi Serenyiů. Prvním novým majitel zámku byl Antonín (1698-1762); jeho bratr František Ludvík (1705-1780 se dal na církevní dráhu. Poslední mužský potomek miloticko- lomnické větve byl jeho synovec Karel Bernard (1748-1811). Po jeho smrti zdědila panství jeho dcera Kristina (1780-1819) provdaná za hraběte Gabriela Choisel d´Aillencout (1780-1840). Dědičkou se stala nejstarší dcera Františka de Paula, která se v roce 1829 vdala za Jana Františka z Hardeggu (1799-1854). Panství zdědily jejich tři děti Klotylda, Marie Aloisie a Jan Julius. Poté syn Marie Aloisie František Karel Seilern-Aspang skoupil v roce 1888 všechny dědické podíly a scelil milotické panství. František Karel se nikdy neoženil, proto se jeho dědicem stal jeho synovec JUDr. Ladislav Seilern (1886-1976) s manželkou Antoinettou rozenou Laudonovu a s jejich čtyřmi dětmi obývali milotický zámek do roku 1945. Seilernové se přihlásili k německé státní příslušnosti a majetek jim byl zabaven na základě Benešových dekretů.

Historický vývoj

První stavební útvarem v Miloticích byla vodní tvrz, o jejíž podobě nic nevíme. Jediným pozůstatkem byla věž, která stála ještě v 18. století a vodní příkop, které je kolem zámku patrný dodnes. Přestavbu na čtyřkřídlý jednopatrový zámek někdy mezi lety 1586 – 1596 uskutečnil Bernard Ludvík Tovar z Enzesfeldu (zemřel v roce 1597). Za Karla Jana Serenyi došlo v 70. letech 17. století k rozsáhlejší rekonstrukci, kdy byly přistavěny nárožní věže a druhé patro zámku. Přestavba na reprezentační sídlo, v dobré dostupnosti z Vídně, proběhla za Karla Antonína Serenyiho, a to ve dvou etapách. První proběhla v letech 1719-1725, druhá v letech 1738-1743. Úpravy nejprve řídil brněnský zednický mistr František Benedikt Klíčník a přibližně od roku 1723 probíhaly úpravy pod vedením zednického mistra Martina Pahnosta. S úpravami zámecké budovy prošla proměnou i dispozice čestného dvora do tvaru elipsy lemovaného hospodářskými přízemními budovami se zakončením jízdárnou a konírnou. Žádní další majitelé po roce 1750 již neprovedly větší zásahy do podoby milotického zámku, a proto patří milotický zámek k nejúplněji dochovaným komplexům šlechtických sídel barokní epochy u nás. Přístupový most k zámku byl vybudován v roce 1716 a osazen sochami sfing, zápasících puttů, sochou personifikované Síly v podobě Herkula, personifikované Moci reprezentované sochou vládce a dvojicí Pegasů (z erbu rodu Serenyiů) od vídeňského sochaře Jacoba Christopha Schletterera. V roce 1744 stejný sochař vysekal dekorativní vázy na mostě a na zídce oddělující příkop a čestné nádvoří. Během druhé přestavby v letech 1738-1743 proběhlo scelení fasád zámeckých budov a vytvoření dnešní podoby čestného dvora, kdy byly postaveny budovy jízdárny a konírny a propojeny krčky. Po roce 1750 byly realizovány pouze dvě menší voluptuární stavby v parku – osmiboký pavilon ve středu bažantnice a romantická gotizující stavba reprezentující grottu v zámeckém parku.

Popis

Na obdélné základně nízká cihlová podezdívka, na níž je položena podložka s vyvýšenou přední částí vyplněnou volutovou závitnicí. Na podložce socha ležící sfingy s tlapami položenými na volutě překryté textilní dekorací. Její tělo v přední části zpodobněno jako ženské poprsí oděné do pláště, jehož přední část vytváří trojúhelník s osazeným řádem sv. rouna, který sfinga levou tlapou pozdvihuje. Na hřbetu látka pláště přechází v sedlo se střapci zdobené vytlačovanými ornamenty. Zadní část těla v podobě lvice s výraznými tlapami a ocasem přehozeným přes hřbet. Hlava mírně pootočena na pravou stranu je zahalena šátkem s dekorativními úvazy nad ušima v podobě květů ve stylu páskového ornamentu. Vlasy spletené do dvou copů spadají na ramena. Sfinga s jemně modelovaným obličejem s čelním pohledem.

Popis památkové hodnoty

Do ideje barokního konceptu zámku v Miloticích byla zahrnuta rovněž bohatá skulpturální výzdoba, která byla svěřena renomovanému vídeňskému sochaři Jacobu Christophu Schlettererovi pro umělecké zvýraznění a účin nově zbudovaného barokního mostu. Dvě sochy pololežících dekorativně pojednaných soch sfing, osazených při vstupu na most, jsou významným dokladem rakouského barokního sochařství z let 1744-1751 na Moravě.