Socha sv. Valentina je vrcholně barokní prací neznámého autora z oseckého pískovce z roku 1719 a jejím zřizovatelem byl jistý Josef Wolf z kláštera Osek, jak dosvědčuje text na pravé straně soklové architektury. Socha je osazena na velmi členité dvouetážové pilířové architektuře polygonálního, konvex-konkávně prohýbaného dynamického půdorysu s výraznými hranami a projmutím; spodní masivnější etáž s konvexně vystupující střední částí nese v čele a po stranách v zahloubených zrcadlech německé kapitální nápisy: Uprostřed: O HEILIGER VALENTIN/ STEHE BEI GOTT VNS ERHO /DEINEN DIENERN/NEBST GOTTES SEGEN/STETE GESVNDHEIT /BESCHER // (ve volném překladu přímluva aby sv. Valentin jako přímluvce u Boha udělil svým služebníkům vedle Božího požehnání zdraví, text obsahuje chronogram vzniku sochy 1719). Vpravo je již zmíněný kratší nápis ALSO VEREHRET/ SEINEN HEILIGEN/ PATRON/ IOSEPH WOLFF/ IM STIFT /CLOSTER OSSECK/GASTGEBER (tak ctí svého svatého patrona Josef Wolf, hostinský v klášteře Osek) a na levé straně text žalmu: SOLCHE EHR/ HABEN ALLE HEILI GOTTES/ PSA(LM 1)49 V9 (Čest pro všechny jeho věrné) Chronogram bočních nápisů nemá jasný význam, ani nevychází do zdvojeného chronogramu, ledaže by součástí chronogramu bylo dnes zničené L ve slově PSALM. Horní část soklové architektury, oddělená masivní římsou, nese na čelní straně palmetu v nízkém reliéfu, postranní partie přecházejí v dolní části do stlačených volut, v horních partiích se nacházejí plastické girlandy a festony. Vrcholová, vertikálně dimenzovaná plastika v přibližně životní velikosti představuje stojícího světce v biskupském rouše - pluviálu, v kontrapostu s mírným esovitým prohnutím štíhlé figury, s mitrou na hlavě. Obličej ušlechtile vypracovaný s dlouhými vousy hledí lehce dolů. Levá ruka přidržuje pod prvým loktem podvlečený masivní cíp pluviálu, pravá je výrazně pozdvižena vzhůru s žehnajícím gestem, s ohledem její poněkud neohrabaný vzhled může jít o pozdější doplněk (silueta na nekvalitní fotografii evidenční karty vykazuje přiměřenější proporce). Zpracování roucha charakterizují ostré hrany místy až geometrizujících záhybů (tzv. gotismy) a snaha o téměř naturalistické vyjádření jeho povrchu – nesporně se jedná o inspiraci vysoce kvalitními dynamickými Kuenovými sochami na atikách klášterního kostela, avšak v méně přesvědčivém výrazu. Autor díla musel přijít s dílem F. A. Kuena do bezprostředního kontaktu, z hlediska úvahy o možném autorství odraz kuenovského výtvarného projevu zaznamenáváme především u raného díla J. A. Dietze a E. J. Richtera činného v Oseku.