Dvojice soch stojící proti sobě na plném zděném parapetním zábradlí údajného bývalého mostku, kterým stará okresní silnice z Vysokého Clumce do Počepic překonávala v severojižním směru mokřinu a snad i struhu východně od rybníka U svatých. Není zcela jisté, zda údajný, patrně inundační můstek neznámé formy v těchto místech vůbec kdy stával, nebo zda cesta přecházela přes bažinatou louku podobným vyvýšeným silničním náspem jako v současnosti. Dosud existující mokřina v sousedství rybníka je dnes zarostlá křovinami, rákosím, travou a plevelem. Dvě paralelní ramena zábradlí po stranách silnice, dlouhá asi 9 m a vysoká přibližně 0,5 - 0,7 m, jsou vyzděna patrně převážně z lomového kamene a omítnuta novou hrubě hozenou nehlazenou tvrdou vápennou omítkou se značným podílem cementu. Korunu zábradlí kryjí velké ploché římsovitě přesahující žulové desky. Sochy spočívají na mohutných shodně utvářených hranolových pilířových podstavcích, dosahujících výšky 1,7 m nad úroveň zábradlí. Kamenné podstavce, zhotovené patrně ze žuly nebo pískovce a opatřené ochranným vápenným bílým nátěrem, zachovávají klasické členění na tři díly. Základnu ve výši koruny zábradlí tvoří rozšířený dvakrát odstupněný sokl, jenž přechází převodkou do hladkého dříku, završeného profilovanou římsovou hlavicí, krytou svrchu prejzy. Místo je situováno při severní hranici katastrálního území Počepic ve vzdálenosti cca 1,3 km od středu obce. Socha sv. Prokopa: Socha, orientovaná čelem k východu, stojí na popsaném podstavci na nízkém původním hranolovém soklíku ve tvaru čtvercového deskového plintu při západním okraji silnice. V čelní stěně dříku pilíře je zasazena mladší obdélná žulová nápisová deska s profilovaným okrajem, lemovaným půloblounkem. V hladké ploše desky je vytesán reliéfní plasticky vystupující nápis "Dne / 4. září 1884", datující patrně opravu díla. Skulptura, vysoká přibližně 1,8 - 1,9 m, je zhotovena z jemnozrnného světlešedého pískovce. Dynamicky ztvárněná postava je komponována v důsledně provedeném kontrapostu, tělesná osa se vytáčí ve výrazné šroubovité křivce, horní polovina figury se dramaticky předklání kupředu. Váha těla spočívá na pravé napjaté noze, levá v koleni ohnutá noha přišlapuje k zemi postavu ďábla, symbolizovaného fantastickou nestvůrou v podobě pohádkového draka, jemuž z tlamy šlehají plameny. Prokop držel původně v levé pozdvižené ruce dnes nezvěstnou zřejmě kovovou opatskou berlu, v pravici třímal rovněž ztracený asi železný křížek, jímž zaháněl čerta. Světec, zobrazený s odznaky opatské hodnosti, je oblečen do dlouhého spodního roucha, splývajícího v táhlých vlnivých záhybech k zemi a do bohatě zřaseného širokého svrchního pluviálu, sepnutého na prsou sponou. Hlavu s bezvousou tváří a delšími vlasy kryje opatská mitra. Draperie šatu je traktována v souladu s dynamickým postojem figury v markantních, hluboce promodelovaných šikmo vedených řasách, uplatněných zejména pod pravou světcovou paží tedy na pohledově levé straně díla. Záhyby pláště spadají v diagonálních liniích až k zemi, pod pravou paží vyniká široký mísovitý záhyb. Zdvižená levá ruka přidržuje cíp pluviálu, který vytváří po pravé straně skulptury hlubokou zastíněnou prostorovou niku, podtrhující dramatický účinek modelace. Socha je v důsledku šroubovitého prohnutí kompoziční osy bohatě vyvinuta v několika prostorových plánech a je zřejmě určena pro více pohledových směrů. Socha sv. Jana Nepomuckého: Socha, umístěná naproti soše sv. Prokopa na pilíři na východní straně silnice, je obrácena čelem k západu. Skulptura z jemnozrnného pískovce, vysoká asi 1,6 - 1,7 m, stojí na novém deskovém plintu, zhotovené z hořického pískovce v roce 1989 při restaurování díla. Postava, pojatá na rozdíl od dynamické koncepce protějškové sochy zcela staticky, je vyvinuta zřejmě pouze pro průčelní pohled. Váhu těla nese levá natažená noha, uvolněná pravá noha je pokrčena v koleni, jehož tvar proniká záhyby draperie. Tělesná osa v důsledku nevýrazného kontrapostu netvoří dramatickou křivku a je jenom mírně prohnuta v lukovitém oblouku zleva doprava. Světec tiskne pravou rukou k tělu mírně šikmo postavený velký krucifix s korpusem, levou ruku s rozevřenou dlaní klade na prsa v gestu odevzdání. Sv. Jan je oblečen v tradičním oděvu s dlouhou k zemi splývající klerikou, rochetou spadající ke kolenům a neobvykle dlouhou kanovnickou pláštěnkou almucí se střapci sahající až k pasu. Hlavu s delšími vlnivými vlasy kryje kněžský kvadrátek, tvář lemuje krátký plnovous. Někdejší kruhová drátěná svatozář s pěti šesticípými plechovými hvězdami, rámující původně hlavu, nebyla při opravě obnovena. V záhybovém systému draperie převažují ve shodě se statickým postojem figury jednoduché táhlé plynulé paralelní šikmo vedené a vlnitě zahnuté křivky, které sledují obloukové prohnutí tělesné osy, pouze svrchní almuce a rocheta jsou zřaseny v dramatičtějších souběžných klikatkách. Modelace na zadní straně sochy je velmi sumární a povšechná, nepřihlížející k propracování detailů. Stav: Sochy byly již vícekrát opravovány, poslední zásah provedli v roce 1989 restaurátoři Jan Vích a Petr Siegl. Socha sv. Jana Nep. nebyla v roce 1985 při dokumentaci v rámci GA nalezena na místě a byla patrně vzhledem k svému špatnému technickému stavu uložena kdesi v depozitáři a později restaurována. Socha sv. Prokopa byla na jaře 1989 hrubě devastována a téměř zničena vandalským útokem, pravděpodobně "kamenováním" světce. Obě ruce byly uraženy a rozdrceny, z pravé ruky restaurátoři našli jen větší část dlaně, levice chyběla v zápěstí a byla uražena i pravá část hlavy. Velké části záhybů draperie byly otlučeny a povrch na čelní straně byl porušen drobnějšími i hlubokými vyraženými dírami po zásazích kameny. Při následné rekonstrukci díla byly uražené a nalezené části skulptury znovu osazeny, chybějící partie modelace draperie, rukou a hlavy musely být doplněny v umělém kamenném materiálu. Dnes jsou obě sochy v relativně dobrém stavu, mírná povrchová eroze zatím nezasahuje do hloubky kamene. Místy se na povrchu pískovce objevují nečistoty biologického původu - lišejníky a mechy. Charakteristika a časové zařazení památky Sochy byly osazeny na své nynější místo při hlavní silnici ze Sedlčan do Milevska pravděpodobně po polovině 18. století. Existence soch, nápadně se uplatňujících ve zdejší krajině, dala jméno místní trati "U svatých", které bylo brzy přeneseno i na sousední rybník. K místu se váže i lidová pověst o zbloudivším knížeti, který zde nechal sochy postavit z vděčnosti za záchranu. Pověst však patrně je až dodatečnou romantickou fabulací. Sochy, koncepčně i kvalitativně zcela odlišné, nejsou dílem téhož sochaře ani dílny a nevznikly ani ve stejné době. Zjevně kvalitnější socha sv. Prokopa je pravděpodobně starší a svým dynamickým pojetím odpovídá radikálnímu vrcholně baroknímu názoru druhé čtvrtiny 18. století. Staticky koncipovaná zklidnělá socha sv. Jana Nepomuckého vznikla asi až v době kolem nebo po polovině 18. století. Rozdíl v pojetí obou soch je však dán nejenom možnostmi a schopnostmi tvůrců, ale i odlišností tématu: dramatický zápas s ďáblem u Prokopa a tiché smíření a odevzdání se do Boží vůle u Nepomuka. Provenience soch a jejich autorství nejsou známy, zřejmě však nejsou místního původu, ale jde o import z jiného regionu. Tomu ostatně nasvědčuje i pískovcový materiál, který se na "žulovém" Sedlčansku nevyskytuje. Pamětní deska z roku 1884 na podstavci sochy sv. Prokopa dokládá jakousi významnou úpravu díla, o níž však není známo nic bližšího (je možné, že letopočet datuje postavení současných pilířových podstavců pro sochy, které do té doby mohly stát na nižších soklech nebo přímo na zděném zábradlí).