Prostorová struktura obce je výrazně ovlivněna polohou na ostrožně nad nivami řeky Ohře, na jejíž náhorní plošině je situována hlavní část zástavby. Urbanistickou strukturu vesnice lze charakterizovat jako dvě vzájemně navazující části – severní, zahrnující jádro vsi s návsí obklopenou zemědělskými usedlostmi, a jižní, náležící zámeckému areálu a novodobým chmelařským provozům s ubytovnami pracovníků a monoblokem charakteristické haly s česacím strojem. Hlavní přístupová komunikace do vesnice od Žatce a Trnovan je vedena z jihozápadu mezi chmelnicemi, dále stoupá z ploché nivy jednoduchou serpentinou po úzké šíji na západě a těsně před návsí je odkloněna severovýchodním směrem k vesnici Hradiště. Jádrem vesnice je obdélná náves s původním rybníčkem upraveným na požární nádrž. Do návsi jsou svými štítovými průčelími orientovány jednotlivé usedlosti, jež svou hmotovou strukturou i stavebními a architektonickými detaily reprezentují lidovou architekturu zdejšího regionu. Objekty jsou převážně přízemní, zděné, s výrazně obdélnými půdorysy a sedlovými střechami. Architektonické členění je umírněné a vychází z klasicistního tvarosloví. Obytné části směřují do návsi, z níž jsou bránami přístupné dvory, na obytné objekty půdorysně plynule navazují hospodářské objekty, zejména stáje a sýpky. Zadní hrana pozemku je obvykle uzavřená na sebe navazujícími stodolami. Jen u několika statků tvořících severní frontu návsi byla tato struktura rozrušena ve druhé polovině 20. století dostavbou novodobých zemědělských objektů, jež nejsou z návsi patrné a zároveň zajistily trvalé hospodaření na zdejších chmelnicích. Z drobnějšího měřítka přízemní zástavby se vymykají architektonicky hodnotné objekty č. p. 9 a 10, patřící k panskému velkostatku. K architektonicky nejhodnotnějším patří také usedlosti č. p. 18, 19 a 20 nebo č. p. 23. Všechny historické stavby obce vykazují řadu regionálně specifických znaků dokládajících jejich využití pro sušení a zpracování chmele. Patří mezi ně rozměrné otvory ve štítech, sloužící k pro naskladňování chmele do podkroví. Další, drobnější otvory, zajištěné žaluziemi a využívané pro regulaci vzduchu při dosoušení chmele v podkroví, jsou prolomeny v bočních průčelích těsně pod hlavními římsami. Podobnou funkci pak mají také četné prvky ve formě průběžných vikýřů nebo volských ok, osazené ve střešních rovinách. Pro manipulaci s chmelem sloužily i další valbové či sedlové vikýře na střechách hospodářských budov. Hvozdové sušárny chmele, nejčastěji v podobě převýšených věžovitých objektů přistavěných k již stojícím budovám, byly od konce 19. století vestavovány do půdorysu usedlostí tak, aby při sušení nedocházelo k přerušení technologického procesu a sušárny přirozeně navazovaly na další obslužné prostory, zejména chmelové půdy, potřebné pro kvalitní zpracování plodiny. Z požárních důvodů bylo preferováno umístění do zadních částí parcel, co nejdále od obytného stavení. Také tyto sušárny jsou, kromě vlastního hmotového řešení, identifikovatelné díky řadě specifických prvků jakými jsou výparníky umístěné nad hvozdy, komíny, přistavované ke štítům nebo díky existenci specifických drobných provětrávacích otvorů v obvodovém zdivu. Méně obvyklým řešením v obci je existence sušáren vestavěných do hospodářských objektů, nejčastěji do stodol. Ty jsou pak při vnějším pohledu odlišitelné pouze díky drobným detailům, kterým je vymezení hvozdového tělesa protipožárními štíty či díky existenci komínového tělesa. Zcela intaktně dochovaná, včetně původního technologického vybavení, je sušárna v areálu č. p. 23. Jednokomorové těleso jejího hvozdu bylo přistavěno ke staršímu hospodářskému objektu. Na kotel topeniště v suterénu navazují šikmé roury sloužící k rozvodu tepla, a doplňuje je systém provětrávacích kanálků v podlaze. Další hvozdové sušárny jsou dochovány v areálech dvora č. p. 43 (zde s nepříliš častým systémem symetricky umístěných střešních výparníků) nebo v č. p. 9 (s pohledově i hmotově dominantní hrázděnou nástavbou výparníků). V krajinném panoramatu se díky svému umístění mimo intravilán dále významně uplatňuje i sušárna chmele na parcele č. 43 využívající starší budovu sýpky, ke které byl přistavěn trakt se sušárenskou technologií. Nad rovinu její střechy v úrovni hvozdu vystupují dva větráky, ke štítové stěně je přistavěn centrální dvouprůduchový komín a do jihozápadní střešní roviny je osazen manipulační sedlový vikýř umožňující naskladnění chmele. Mimo to je chmelařská tradice obce v jejím stavebním fondu demonstrována prvky architektonické výzdoby, zejména chmelovými šiškami ve štítech bran (č. p. 22, č. p. 15) nebo sochou sv. Vavřince, patrona chmelařů, umístěnou na štítu brány areálu č. p. 10. Zástavbu vesnice doplňuje urbanisticky, architektonicky a výtvarně hodnotný zámecký areál. Tvoří jej dominantní hlavní budova zámku na půdorysu písmene „L“ nad terasovitě upravenou zahradou, vymezenou zdmi se třemi bohatě zdobenými bránami. Ze zahrady se otevírají výjimečné pohledy do okolní krajiny s chmelnicemi v nivě pod ostrožnou. Současnou podobu zámek získal v 60. letech 18. století při rozsáhlé rokokové úpravě, jejímž autorem byl žatecký stavitel Johan Paul Losch. Součástí zámeckého celku jsou také mimo jeho vymezený areál stojící objekty, jež ilustrují funkční komplexnost zámeckého hospodářství. Jedná se o přízemní domy č. p. 26 a 27 před severní branou, sloužící pro ubytování zámeckého služebnictva, a barokní sýpku ukončující severovýchodní pohledovou osu. Sýpka byla postavená za Kulhánků z Klaudensteina v 80. letech 17. století. Dosud dochovaná původní dřevěná konstrukce vestavěných pater je tesařsky kvalitně provedená, honosnou podobu měly také fasády, jak dokládají zbytky architektonické výzdoby na štítových stěnách v interiéru. Sýpka byla na přelomu 19. a 20. století adaptována na sušárnu chmele, když byl k východnímu průčelí přistavěn obdélný hvozd, k němu ještě později nižší těleso kotelny. Původní technologie patentu Linhart z Rakovníka je zde osazena dodnes; dvoukomorový hvozd s kotlem, topnými rourami a sklopnými lískami ve dvou výškových úrovních je doplněn závěsným systémem pro manipulaci s vozíky. Nejnovější zástavba, představovaná především výrobními, skladovými a ubytovacími objekty Výzkumného a šlechtitelského ústavu chmelařského na severním obvodu vesnice, v 70. a 80. letech 20. století částečně rozrušila urbanistickou strukturu a měřítko obce. Provedení staveb, situovaných na jihovýchodě a severovýchodě území, je velmi utilitární jak z hlediska architektonického, tak i materiálového a řemeslného; jsou však dobovým dokumentem technologických změn ve zpracování chmele, ke kterým v tomto období docházelo. Zároveň dokládají i dodnes živou a udržovanou chmelařskou tradici.