Nástěnné malby se nachází na všech stěnách presbytáře a na vnitřní (západní) straně vítězného oblouku, přičemž pochází minimálně ze dvou časových vrstev. Obě vrstvy dosud byly odkryty pouze zčásti, a chybí zde podrobnější stratigrafický průzkum. I přesto je podoba maleb natolik výmluvná, že je lze aspoň přibližně časově zařadit na základě stylového zhodnocení. Nejstarší vrstvou je pašijový cyklus patrný na stěnách závěru presbytáře a na jižní stěně, kde jeho část překryla vestavba dřevěné oratoře. Datovat ji lze s jistými rezervami do rozmezí první třetiny 15. st. Na severní straně presbytáře se části cyklu nedochovaly, ale vzhledem k tomu že na severovýchodní stěně polygonálního závěru se dochoval částečně odkrytý výjev Korunování Krista trnovou korunou, předcházely jej pravděpodobně analogicky s jižní stěnou tři další výjevy. Další je Nesení Kříže pojaté jako dobově obvyklá a mnohofigurální kompozice, jejíž součástí pravděpodobně byly také dvě malé postavy na červeném pozadí v pravé horní části příslušné stěny a výjevu. Dalším výjevem cyklu bylo Ukřižování, které je nyní zčásti zničeno proražením vchodu a zvětšením okna. Na jižní stěně presbytáře cyklus pokračuje výjevy Oplakávání (identifikovatelné dle odhalené části klasické kompozice piety), Kladení do hrobu a Zmrtvýchvstání, které byly všechny v horní části poničeny vestavbou oratoře. Do stejné vrstvy patří také obligátní pás iluzivní zavěšené draperie nad zemí, z něhož se dochovalo jen několik fragmentů, a patrně také dekorativní pásy mezi okny (roh východní a jihovýchodní stěny závěru presbytáře) a na vnitřní straně vítězného oblouku (jižní strana pod oratoří). Součástí celkového konceptu výmalby presbytáře, která, nakolik lze předběžně soudit jen z částečně odkrytých maleb, byla i výmalba dvou andělů držících Veroničinu roušku s tváří Krista ve vrcholu vnitřní strany vítězného oblouku (směrem do presbytáře). Starší vrstva maleb vznikla patrně v době, kdy měli podací právo ke kostelu rodina drobné rytířské šlechty z Kozlova (1380–1395 doložen Jan z Kozlova, 1398 Jindřich z Kozlova), či Roman a Václav Hesové podávající ke kostelu za husitských válek (Roman doložen do r. 1437, Václav do 1456). Tou dobou zde byl farářem Neměta z Vidhostic (zemřel 1429 po zdejším 48 letém působení) a poté Jan, původně bečovský kaplan (1429–1435). Do mladší vrstvy datovatelné přibližně konce 15. st. spadají dvě vyobrazení. Na celé severovýchodní stěně závěru presbytáře překryla nejstarší vrstvu maleb iluzivní malba sanktuáře navazující na niku. Architektura sanktuáře má formu gotické architektury připomínající základní schéma oltářního retáblu, do jehož obrazových polí jsou namalováni stojící světci, a v nástavci bolestný Kristus pod baldachýnem. Ze světců lze identifikovat pouze sv. Kateřinu s mečem v levé části spodní etáže konstrukce a Pannu Marii s Ježíškem a anděly v ústředním obrazovém poli sanktuáře. Ostatní figury jsou pro příliš velké ztráty nebo naopak nedostatečné odkrytí zatím neidentifikovatelné. Již nyní lze v místech odpadnutí mladších vrstev maleb spatřit několik fragmentů starší malby, dle charakteru štětcových tahů snad současné s popisovaným starším pašijovým cyklem v presbytáři. Druhým výjevem, který však vznikl nejspíše v rámci jiné fázi či rukou jiného malíře také přibližně na konci 15. st., jsou ženy moudré a pošetilé na jižní stěně presbytáře poblíž vítězného oblouku. Dochoval se z něj pouze fragment dvou moudrých žen držících lampy na tmavém pozadí.