Autoři: Frank O. Gehry – Vlado Milunić Praha 2-Nové Město, Rašínovo nábřeží čp. 1981/80, Jiráskovo náměstí čp. 1981/6 Novostavba Tančícího domu vyrostla v novoměstské části pražské památkové rezervace. Zaujímá exponovanou polohu v blokové zástavbě vltavského nábřeží z konce 19. a počátku 20. století. Sousedí na jihu s kvalitním secesním domem U dvou tisíc od stavitele Václava Havla (1905). V jejím širším kontextu dominuje na východní straně Jiráskova náměstí soubor domů ve stylu české neorenesance čp. 1772, 1773 a 1775 od Františka Schlaffera a Josefa Šebka (1892–1893), neobarokní domy mezi Masarykovým nábřežím, Jiráskovým náměstím a Náplavní ulicí čp. 2013 a 2014 od stavitele Františka Jiskry (1905) nebo popřípadě soubor barokní Šítkovské vodárenské věže a funkcionalistické budovy Mánesa čp. 250 mezi Masarykovým nábřežím a Slovanským ostrovem. Pro pochopení urbanistického kontextu místa je důležité jak půdorysně nepravidelné řešení Jiráskova náměstí, dané postupným vývojem regulace území, tak umístění Jiráskova mostu, který je vůči Resslově ulici posunut směrem do středu náměstí. Kvůli tomu se linie dopravního propojení ulice a mostu šikmo odklání od nároží bloku, kde se novostavba nachází. Parcela, na níž Tančící dům stojí, byla po několik desetiletí prolukou po čtyřpatrovém neorenesančním domě architekta Arnošta Jenšovského z let 1901–1902, zničeném roku 1945 leteckou pumou. Podnět k zastavění proluky vzešel od prvního prezidenta České republiky Václava Havla, který obýval sousední dům a který po roce 1989 vyslovil přání, aby zde vyrostlo polyfunkční kulturní centrum. Na tuto výzvu reagovali architekti Jan Línek a Vlado Milunić, každý se svým vlastním dynamicky pojatým návrhem. Na přelomu let 1991–1992 koupila parcelu nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Zamýšlela na ní postavit mimořádné dílo, které by hodnotou svého architektonického ztvárnění i svou originalitou propagovalo další zamýšlené stavební počiny této společnosti v Praze. Jeho projekt svěřila Milunićovi, avšak za podmínky, že se spojí s některým ze slavných světových architektů. Tak se k projektu dostal Američan Frank Gehry. Tehdejší Útvar hlavního architekta města Prahy i památkové instituce požadovaly, aby návrh obou architektů respektoval výškovou hladinu okolní zástavby i její uliční čáry. Gehry a Milunič se kromě toho rozhodli akcentovat u svého objektu nárožní věž či dvojvěží, kterým chtěli evokovat typický motiv pražské architektury z doby kolem roku 1900. Formu jejich stavby dále inspirovala stylová a tvarová bohatost pražských památek, zejména barokních, secesních a kubistických, vlnění vody ve Vltavě i jiné zdroje, mezi kterými si dobová publicistika oblíbila téma tance zosobněného dvojicí amerických tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Vznikla tak dynamická koncepce domu s proskleným a ustoupeným parterem, s hlavním objemem vynášeným na sloupech a s charakteristickým dvojvěžím na nároží, které tvoří jeden zvlněný objem prosklený a jeden objem s plnými stěnami a nezcela pravidelně rozmístěnými okny. Z hlediska konstrukce jde v hlavní hmotě o monolitický železobetonový skelet s nenosným prefabrikovaným železobetonovým pláštěm. U nižší prosklené věže tvoří svislou konstrukci ocelové kruhové profily, které v patrech nesou železobetonové desky, u vyšší věže konstrukci tvoří nosné prefabrikované stěnové panely usazené na monolitickou podnož. Už ve fázi projektu probíhala u Tančícího domu diskuse o jeho kontextualitě. Podle některých kritiků totiž šlo o agresivní, málem bezohledný vstup. Z toho vycházely i názory některých uznávaných obránců pražských památek, například Dobroslava Líbala nebo Mojmíra Horyny, zatímco tehdejší ředitel Státního ústavu památkové péče Josef Štulc se ke Gehryho a Milunićovu dílu stavěl kladně. Někteří pražští architekti tehdejší mladší generace, jmenovitě Zdeněk Jiran a Michal Kohout, pak domu kromě jeho extravagantního zjevu vytýkali, že překračuje regulační čáry, na což by podle jejich názoru měla nárok jen důležitá veřejná budova, nikoliv dům soukromého investora. Stejně tak byl kritizován nesoulad záměrně extravagantní formy budovy s jejím poměrně banálním kancelářským obsahem. Tyto námitky neztrácejí platnost ani dnes. Při pohledu bližším však nelze říci, že by byl Tančící dům ke kontextu netečný. Jednotlivé aspekty prostředí totiž Gehryho a Milunićovo dílo přebírá, transformuje a realizuje svébytným způsobem. Na tradiční okenní formáty v okolí odpovídá vertikálně orientovanými okny, dvojvěží vyznívá jako abstrakce a syntéza obecných a v okolí se vyskytujících motivů. Odlišnou výšku podlaží a odlišnou úroveň korunní římsy – ne však hřebene střechy – pak lze do značné míry ospravedlnit tvarovou heterogenitou okolního prostředí. Lze tedy říci, že se autoři Tančícího domu neřídili kontextualitou „submisivní“, mimetickou, a pracovali místo toho s kontextualitou „suverénní“, transformativní. Legitimitu tohoto postupu podporuje neobyčejně vysoká kvalita architektury Tančícího domu, která se dočkala velkého ohlasu ve světové i domácí odborné literatuře. V zahraničních publikacích o soudobé architektonické tvorbě jde o nejčastěji uváděnou pražskou stavbu za posledních třicet pět let. Tento záznam zpracoval William Miguel Pichardo v rámci projektu „Novostavby v historickém prostředí“ jako součásti národní a kulturní identity ČR“, DH23P03OVV017. Výzkum analyzuje vztah novostaveb vzniklých po roce 1989 k historickému prostředí, do něhož byly umístěny. Projekt je financován Ministerstvem kultury z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje.