Monumentální objekt, jehož jednotlivé části jsou seskupeny do v zásadě obdélného půdorysu, má podélnou osu situovanou v SZ – JV směru, souběžně s železniční tratí č. 089 Liberec – Hrádek nad Nisou – Žitava – Varnsdorf. Konstrukci tvoří železobetonový skelet s železobetonovými trámovými stropy, svislé konstrukce jsou z plných cihel. Krovy jsou dřevěné, v hale strojovny je krov ocelový vazníkový příhradový. Omítky jsou hladké štukové vápenné, opatřené okrovým nátěrem. Komplex je jasně traktován dle účelu jednotlivých objektů, který je patrný i z vnějšího pohledu: ve směru od JV je to rozvodna s transformátory, spojovací skrček se schodištěm, hala strojovny (vlastní elektrárna), v níž se nacházely turbogenerátory, dále první a na něj navazující druhý blok kotelny, končící věžovitou nástavbou, pravděpodobně nesoucí vodojem. Do obvodového zdiva prvního bloku kotelny byla symetricky vtažena čtveřice komínů s vysokými polygonálními podstavci. Z těchto se dochovaly pouze dva, s ubouranými dříky a snížené na úroveň střechy kotelny. Zbylé dva zůstaly v negativním otisku. Jižně od objektu směrem k železniční trati se nacházely železobetonové zauhlovací bunkry, využívající převýšení mezi elektrárnou a násypem železniční trati. Mohly tak být zaváženy shora, kdy železniční vozy najížděly po krátké vlečce do zastřešeného objektu nad bunkry, kde se gravitačně vyprazdňovaly. V průběhu doby tato stavba degradovala, až dosáhla havarijního stavu; z tohoto důvodu byly bunkry mezi lety 2015–2021 srovnány se zemí. Severně od elektrárny se nacházela dnes již zasypaná akumulační nádrž. Rozvodna je třípodlažní objekt na obdélném půdorysu, završený valbovou střechou, krytou plechovými šablonami červenohnědé barvy. Od jihovýchodu se k ní přimyká přízemní objekt, v němž se nacházely transformátorové kobky. Střecha objektu je využita jako terasa, přístupná z 2. NP rozvodny. Výplně otvorů jsou mřížové ocelové, fasády jsou členěny lizénovými rámci, římsa jednoduše profilovaná, výrazně předstupující. Na severním průčelí je na fasádě dochována řada železných konzol a úchytů s porcelánovými izolátory. Ve 2. a 3. NP se nacházejí rámové konstrukce, původně nesoucí již odstraněnou elektrickou výzbroj. V torzu jsou dochovány původní ovládací prvky a nápisy. Před rozvodnu předstupuje přízemní halový objekt dílen, završený plochou střechou s atikou, krytou bitumenovými pásy. Hlavní vstup je rámován portálem se dvěma pilíři s geometrickým dekorem a zvonovou stříškou z falcovaného plechu. Fasádu dále prostupují mřížová ocelová okna a plechové dveře a vrata. Fasády objektu jsou opatřeny novou, hladkou omítkou v okrovo-bílo-šedé kombinaci. Ze střechy objektu vystupuje ustupující dvouosý zděný pavilon, který navazuje na spojovací krček. V něm se nachází schodiště, kterým je přístupná rozvodna i strojovna. Disponuje původním zábradlím a interiérovými dřevěnými dveřmi. Samotný krček je zastřešen sedlovou střechou, krytou plechovými šablonami, a vůči rozvodně a strojovně je kolmo orientován. Strojovna je pohledově dominantní částí stavby. Jedná se o do krovu otevřenou halu, zastřešenou sedlovou střechou, krytou plechovými červenohnědými šablonami. Hřeben prostupuje dvojice hřebenových pavilónových větráků, odvětrávající halu strojovny. Severní průčelí člení trojice vysokých mřížových oken, rámovaných výškově obdélnými mělkými vpadlinami. V přízemí se nachází centrálně umístěný vstup s jednoduchým portálem s předstupujícími pilíři, vynášejícími masivní římsu, zastřešenou plechovou pultovou stříškou. Po stranách se nachází po jednom ocelovém mřížovém okně. Severní průčelí vrcholí masivní vysazenou římsou, na které spočívá stupňovitě rámovaný štít s nečleněným tympanonem. Fasády bočních průčelí jsou traktovány mělkými lizénovými rámci s jemnou geometrickou kanelurou. Krov strojovny je ocelový, vazníkový z příhradových vazníků. Podélné stěny haly jsou rytmizovány vtaženými pilíři, na nichž spočívají kolejnice pojezdu portálového jeřábu. Jedná se o stroj značky MAN (Maschinenfabrik Augsburg-Nürnberg) o nosnosti 30 t, s mostem z příhradových vazníků se zalomeným spodním pásem a s trolejovým zajištěním elektrického pohonu. Na strojovnu navazuje z východu velín, vybavený řidícím pultem a oddělený dřevěnou zástěnou. Západně od strojovny navazují dva bloky kotelny, postavené ve dvou etapách se zhruba desetiletým odstupem. Jejich fasády byly původně bohatě pročleněny vysokými mřížovými okny, dnes z větší části zazděnými. Mohutná hmota bloků je završena sedlovou střechou o velmi malém sklonu, krytou bitumenovými pásy a ukrytou za zděnou atikou. Konstrukce je železobetonová monolitická, výplňové zdivo je z plných cihel a druhotně v místech zazděných otvorů též z plynosilikátových tvárnic. Průčelí rytmizují mělce modelované lizénové rámce, stupňovité lizény a zalamovaná kordonová římsa. Korunní římsu věže s vodojemem vroubí zubořez. Výrazný prvek fasády představují polygonální vtažené podstavce někdejších továrních komínů, dochované vždy po jednom při severním a jižním průčelí. Interiér kotelny představuje působivý halový prostor s přiznanou železobetonovou konstrukcí, kterému dominují baterie osmi kónických násypek při stropu zauhlovacího koridoru. Na ně v ose navazuje ocelová příhradová konstrukce zauhlování. Prostor, který je čitelně rozdělen na první a druhý blok, je podsklepen, s pozůstatky vybavení spodních etáží parních kotlů. Z hlediska stylového se stavba hlásí k formám moderního (či nového) klasicismu, a to jak ve své první, tak druhé stavební etapě. Na fasádách se uplatňuje jednoduchý geometrický dekor. Nejreprezentativnější část představovala obligátně hala strojovny, ve které se také dochovalo nejvíce zdobných prvků. Vnější architektonický výraz je do velké míry zjednodušen a setřen pozdějšími mnohými utilitárními stavebními úpravami, přesto je v základních rysech i některých detailech stále dobře patrný.