Místo stavby určoval fakt, že jižní část Nového Města historicky tvořila, a i nadále měla tvořit, zdravotnické centrum Prahy. Autorství studie kliniky z roku 1970 patří Evě Růžičkové a Vratislavu Růžičkovi. Na projektu poté pracoval Růžička ve spolupráci s Borisem Rákosníkem. Urologickou kliniku realizovala rumunská společnost Arcom v letech 1973–1976. Hmota stavby i architektonické ztvárnění bylo utvářeno s ohledem na režim památkové rezervace, která byla v té době vyhlášena. Nová budova nesměla ovlivňovat pražské panorama ani měřítko okolních historických budov a materiál fasády měl soudobým způsobem navazovat na okolní historickou architekturu. Hmotu kliniky tvoří výrazná patrová podnož a z ní se tyčící bohatě členěný kvádr, oddělený technickým patrem. Okna a drobně vlnitý hliník vytvářejí horizontální pásy. Naproti tomu keramický obklad, pohledový beton a „žiletky“ jsou řešeny vertikálně. Poslední patro, ještě výrazněji členěné, ukončuje hmotovou skladbu. Nepravidelně rozmístěné betonové plochy a kombinace materiálů vytvářejí dramatickou kompozici. Je to architektův vytříbený sochařský přístup, který činí toto dílo výjimečným.