Nově vymezená plocha zahradnictví byla využita pro realizaci tří dřevostaveb v minimalistickém stylu. Vějířovitě rozestoupené budovy, v narážce na hospodářský dvůr, vymezují manipulační prostor, který pomyslně uzavírá segment původního skleníku. Archetypálnost kompozice evokuje v pohledech přes novou louku uzavřenost dvorů vůči zahradám. Nejednotnost základních forem, nerovnosti v půdorysu a na fasádách, u hospodářských dvorů krajně netypické, zřejmě reagují na nepravidelné seskupení staveb v ulicích Lázeňská a Na Kopečku. Objekty zahradnictví svojí odtažitou architekturou, ale vhodně zvolenou materialitou přirozeně stárnoucího modřínového dřeva, tak dotvořily sousední ostrůvek staveb, který je vymezen objekty Fridericiana (1890–1892), Maxmiliánova vodovodu (1838) nebo panských garáží – vesměs rovněž z dílny Antona Archeho. Autorům se povedlo odvozením měřítka z místních reálií, vyvoláním v dálkových pohledech dojmu shluku staveb a zvolením slepé fasády (tak typické pro historické předěly) vytvořit nevtíravou hranici uvnitř zahrady. Přenesení těžiště kontextuality z jádra obnovované věci na sousední souvislou zástavbu se jeví úspěchem v rehabilitaci jednoho z nejdůležitějších vstupních prostorů do areálu parku. Na druhou stranu areál ztratil od doby svého vzniku na estetické kvalitě upuštěním od kultivace zelených ploch mezi dvorem a zookoutkem, které dnes slouží k parkování techniky a jako odpadové hospodářství.