Oblast památkové zóny Znojmo – historická předměstí představuje mimořádně hodnotný urbanistický prostor s výraznými architektonickými hodnotami, který doplňuje stávající Městskou památkovou rezervaci Znojmo rozkládající se na území vrcholně středověkého jádra města Znojma o navazující cenná urbánní území z 19. a 20. století, o urbánní enklávy s jádry kolem významných klášterních institucí již vně opevněného jádra města, a dále o významná navazující přírodně krajinářská území kultivovaná od 19. století a o mimořádné archeologické území dokládající velkomoravské počátky osídlení znojemské aglomerace. Předmětem ochrany v navržené památkové zóně Znojmo – historická předměstí mají být urbanistické, architektonické, výtvarné a kulturněhistorické hodnoty vybraných částí území města Znojma, které dokládají zejména urbanistický, stavebně historický, umělecký a kulturní vývoj města Znojma a vytvářejí jeho charakteristické urbánní prostředí. Předmětem ochrany jsou památkově hodnotné prvky stávající urbánní struktury, charakter zástavby, hmotové a výškové uspořádání objektů s charakteristickými pohledovými vazbami, charakteristickým architektonickým tvaroslovím a siluetou, veřejná prostranství a volné plochy zeleně s charakteristickými prvky městského interiéru a uličního parteru, historická zeleň. Realizace urbánního růstu znojemské aglomerace v 19. století – v novém městě Znojmě, tedy mimo jeho středověké jádro, probíhaly ve dvou postupných časových etapách. První spíše zahradní etapu lze vymezit roky 1804 až 1871, druhou spíše stavební etapu lze poněkud diferencovaně vymezit roky 1871 až 1969. V roce 1804 byly vojáky vedenými hejtmanem Ekartem založeny podél východního městského opevnění veřejně přístupné městské parky – sady s názvem Horní a Dolní aleje. Tvořiví vojáci intenzivně spolupracovali s rodící se občanskou společností, ale také se znojemskými kláštery a katolickou církví, i se šlechtici a šlechtickými správci z okolí Znojma. Již roku 1815 existovala myšlenka na vytvoření zeleného vycházkového prstence kolem celého historického Znojma. Definitivní ukončení dvou trýznivých válečných dekád porážkou císaře Napoleona v bitvě u Waterloo v roce 1815 mělo inspirativní podíl na další etapě zahradních úprav ve Znojmě, kterými byly přírodní zahrady s názvem Karolininy sady na strmém svahu údolí řeky Dyje pod urbánním celkem kolem městského farního kostela sv. Mikuláše. Vstup do těchto přírodních zahrad tvořila od roku 1824 Karolinina brána v architektonické formě antikizujícího klasicistního vítězného oblouku, který symbolicky překonával středověk, neboť byl zbudován v místě středověké hradby a byl tudíž vstupem ze středověkého města do okolní zahradně komponované přírody. Současně stavba plnila ideový záměr Památníku míru. Při tvorbě tohoto pietního zahradního prostoru nebylo nic náhodné. Název Karolininy sady byl zvolen podle císařovny Karoliny Augusty Bavorské, poslední manželky císaře Františka I., odpůrce císaře Napoleona. Pozornost nové občanské společnosti Znojma prodchnuté osvíceneckými ideály všeobecné kulturnosti a vzdělanosti, majícími zabránit krvavým revolucím, se zaměřila rovněž k terasám osázeným asi koncem 18. století vinohradem, který přiléhal k jejich Karolininým sadům. Nutně jim připadal jako selsko-zemědělský, a proto se Znojemští roku 1875 definitivně rozhodli vinohrad zrušit a terasy zasypat. Byl zde založen půdorysně rozvolněný městský sad s názvem Rajská zahrada. Sebevědomá znojemská občanská společnost upřednostnila honorační korzování s komorními koncerty v zahradních altánech. Rajskou zahradu na bocích vymezily dva zděné altány. Součástí Karolininých sadů byl velký zděný vyhlídkový rondel s kruhovým bazénkem, další menší vyhlídkové plošiny a nejrůznější altány, zděné i dřevěné. V roce 1874 došlo po projekční přípravě k druhému otevření znojemských středověkých hradeb do přírodního okolí, tentokrát do druhého údolí, kterým bylo údolí Gránického potoka. Stalo se tak na konci dnešní ulice Přemyslovců. Toto druhé otevření bylo v architektonickém pojetí vyhlídkové plošiny a pozvolně klesající schodišťové rampy nesených zděnými oblouky doplněných oválným bazénkem na spodní vyhlídkové plošině. Nešlo již tedy o majestát vítězného oblouku, ale o zahradní vyhlídkovou stavbu směřující k majestátu svobodné a suverénní přírody v romantické krajině Gránického údolí, postupně upravovaného do podoby přírodní zahrady. Úpravy zahrnovaly vrstevnicové cesty s vyhlídkami a schodišti, často řešené zasekáním cest do skalnatého terénu nebo i tunelem, půdorysně kroužené i pravidelné výsadby, četné mostky, menší stavební objekty a další prvky, např. malý kamenný splav na Gránickém potoku. Součástí zahradních úprav Gránického údolí se stala také zděná zastavení Křížové cesty. Znojemské zahradní úpravy z období 1804–1871 byly ovšem roku 1853 ideově završeny nikoliv zahradním dílem, ale urbanisticko-architektonickým a sochařským dílem, Kopalovým pomníkem, obeliskem se sochou bohyně vítězství Niké tyčícím se na Kopalově náměstí (dnes náměstí Komenského). Kopalovo náměstí se stalo, vedle náměstí Horního a náměstí Dolního (dnes Masarykovo) ve středověkém jádru města Znojma, třetím urbánním i kulturně společenským jádrem Znojma (spolu s dnešní ulicí Jana Palacha). Autory historizujícího monumentu inspirované antikou byli vídeňští tvůrci, architekt Paul Sprenger a sochař Anton Dominik Fernkorn. Vznik samostatné Československé republiky v roce 1918 měl v českoněmeckém Znojmě značně protikladné, někdy až nepřátelské formy. Ty se ovšem netýkaly zahradní údržby a tvorby, včetně jejich nositelů. V roce 1919 do Znojma přišel činorodý český lesní inženýr Jakub Jiral. V roce 1921 stál v čele znojemského Okrašlovacího a zalesňovacího spolku místní Němec Johann Muck. Roku 1921 byla na tyto dva muže vložena nebývalá zodpovědnost. Šlo o to, zda znojemský Okrašlovací a zalesňovací spolek, založený již v roce 1878, bude jako dosud česko-německý, či bude v rámci Československé republiky živořit v české a německé nacionální separaci. Oba muži však byli vzdělanými a kultivovanými osobnostmi a našli společné téma – znojemské městské parky a přírodní zahrady. Tímto krokem začala další etapa nebývalých tvůrčích parkových, zahradních i krajinných aktivit. Hned první česko-německý podnik byl vskutku symbolický. Společným úsilím se naplnil záměr vybudovat technicky náročnou cestu, jež spojila Karolininy sady v dyjském údolí s Podhradím v Gránickém údolí, byť ovšem vlastně změnila výsadní pozici lokality pod Karolininou bránou – Památník míru. Stalo se tak roku 1923 a společné česko-německé dílo bylo pojmenováno po předsedovi Okrašlovacího a zalesňovacího spolku, tedy Muckova cesta. Německou loajalitu a dobrou spolupráci s Čechy potvrzuje v roce 1928 vybudování dlouhé Jubilejní cesty k desátému výročí existence první Československé republiky v Gránickém údolí. Šlo o jednu z cest budovaných v této době v Gránickém údolí, kdy k nejdelším a nejsložitějším patřila cesta 24. pěšího pluku s proraženým skalním tunelem, kterou budovali českoslovenští vojáci dislokovaní ve Znojmě. Do krajinných úprav povodí Gránického potoka byly zapojeny i historické vodárenské a železniční stavby. Největší českou zahradní oslavou desátého výročí Československé republiky ve Znojmě bylo vybudování Jubilejního parku podle projektu pražského zahradního architekta Josefa Kumpána, který postupně vznikal v letech 1928–1934. Zdá se jakoby Češi i Němci v znojemském Okrašlovacím a zalesňovacím spolku vůbec nevěděli co je nacionalismus a co se děje za státní hranicí v Německu. V roce 1938 totiž plánoval znojemský česko-německý Okrašlovací a zalesňovací spolek zřízení botanické zahrady vzácné podyjské květeny v Gránickém údolí pod znojemským zámkem na místě ovocné zahrady, na přilehlých plochách i na části nízké ostrožny zvané Kroko. Vzhledem k pokročilé roční době byly tyto práce odloženy na jaro roku 1939. Čeští i němečtí občanští romantici možná tvrdošíjně věřili, že botanickou zahradu založí. Temný dějinný čas se ale začal naplňovat a 9. října 1938 Znojmo obsadila nacistická vojska. Velkolepá spolupráce Čechů a Němců na budování městských sadů a přírodních zahrad, která začala v roce 1804 a trvala 135 let, byla na tragickém konci, ale jejich rozsáhlé dílo zůstalo. K různým zahradním úpravám a výsadbám často ve velkém rozsahu docházelo také v krajině v okolí Znojma. Na návrší za hřbitovem na Hradišti sv. Hippolyta bylo na protáhlém pozemku vysázeno naučné lesnické arboretum. Na návrší Malá Kraví hora byla nad potokem Horní Leska směrem k obci Přímětice vysázena přírodní zahrada hojně navštěvovaného Městského lesíku. Výsadbami a cestami bylo komponováno do formy přírodní zahrady krajinné návrší Hájek mezi obcemi Suchohrdly u Znojma a Dobšice, které bylo také cílem pěších výletů. Podél silnic a cest v okolí Znojma docházelo k rozsáhlým výsadbám stromových alejí, převážně ovocných stromů. Přírodní zahrada Lerchova lesíku na vrcholové plošině mezi Gránickým údolím a Pražskou ulicí krajinářsky propojila toto údolí s počátkem údolí potoka Horní a Dolní Leska, který v poměrně vzdálených Dobšicích vtéká do řeky Dyje. Údolí potoka Horní a Dolní Lesky bylo průchozí jako vnější zelený prstenec nového města Znojma, ale jeho zahradní charakter byl diferencovaný. Nesporný charakter přírodní zahrady měl pouze Městský lesík a starší skalnatá lokalita se zděným altánem – zámečkem u pozdějšího impozantního železničního Červeného mostu z režných pálených cihel a kamene. Ve střední části údolí potoka Horní a Dolní Leska byla převážně zelinářská a ovocnářská zahradnictví, v dolní části potočního údolí byly zase cihelny. Proslulý byl výletní hostinec U Napoleonova dubu na Suchohrdelské ulici s historickým silničním mostem přes potok Dolní Leska. Vznik moderního města Po velmi důkladné a promyšlené přípravě začalo moderní občanské Znojmo v roce 1871, převážně v tvůrčí režii luteránsky orientovaných moravských německých liberálů, budovat své nové město ve stavební etapě. Realizačním podkladem se stal regulační plán schválený roku 1871, jehož konkrétní autorství není bezpečně zřejmé, který kontinuálně platil a byl v zásadě dodržován po téměř sto let. Vše změnila až panelová výstavba 70. let 20. století, která zavrhla tradiční uliční půdorysnou osnovu, ale také tradiční skladbu hmotovou a výškovou charakterizovanou převážně jednotně komponovanou, převážně řadovou výstavbou kolem ohnisek urbanistických a architektonických dominant. Nové město Znojmo budované velkoryse po roce 1871 nacházelo urbanistickou a architektonickou inspiraci u významných evropských metropolí, jako byla Vídeň a Paříž; plošný rozsah nového města Znojma přesto ale prozaicky vymezila ryze technická stavba železniční trati Vídeň-Znojmo-Moravské Budějovice-Jihlava, která ovšem sledovala krajinnou situaci údolí potoka Dolní a Horní Leska a dále také Gránického potoka. V těchto údolích došlo k neobvyklé symbióze přírodní zahrady, krajiny a technických, převážně železničních objektů. Kolejiště (de facto dvou) znojemských nádraží bylo situováno k jižnímu obvodu nového města Znojma. Před severním obvodem kolejiště bylo navrženo pravidelné náměstí. Hlavně na pozemcích jižně od nádraží byla pak navržena průmyslová zóna spíše menších výrobních podniků. Jedním z nejvýznamnějších urbanistických, architektonických a dopravních epicenter nového Znojma se stal mohutný rondel Mariánského náměstí, ze kterého vycházely radiálně městské třídy a také okružní bulvár, který doplnil šachovnicový systém ulic. Okružní bulvár respektoval městský sad Horních a Dolních alejí a samozřejmě také přírodní zahrady Gránického údolí a údolí řeky Dyje. Současně byl respektován prostor Kopalova (dnes Komenského) náměstí a velmi široký prostor dnešní ulice Jana Palacha. Šíře dnešní ulice Jana Palacha po roce 1826 měla velmi pragmatický funkční důvod. V tomto roce totiž znojemští ostrostřelci slavnostně otevřeli na nedalekém, tehdy idylickém vesnickém předměstí Neustift svoji střelnici se samostatným centrálním altánem a impozantní budovou vlastní střelnice. Dnešní ulice Jana Palacha směřovala z historického jádra města Znojma k této ostrostřelecké střelnici. Byla tudíž významným společenským prostorem k pořádání vojenských pochodů i jiných vojenských a společenských slavností, což vyžadovalo její odpovídající šíři. Kulturně společenským a náboženským centrem, ale také urbanisticko-architektonickou dominantou nového města Znojma se stal evangelický kostel postavený v letech 1910–1911. Němečtí evangelíci do vypuknutí I. světové války nestihli u svého kostela postavit farní budovu ve velké zahradě a na této ploše později vzniklo sportovní hřiště. V bezprostřední blízkosti vznikl posléze městský sad na dnešním Máchově náměstí a obdobný byl městský sad na Žižkově náměstí a v Masarykově dělnické kolonii. Dvě základní podobnosti nového města Znojma s některými evropskými městskými metropolemi jsou nesporné a výjimečné. Jde o okružní bulvár a rondel Mariánského náměstí s paprskovitými uličními avenue. Nesporná je urbanisticko-architektonická a rovněž zahradní podobnost pojetí okružního bulváru ve Znojmě s vídeňskou Ringstrasse. V jedné zásadní kulturně historické skutečnosti se ovšem znojemský okružní bulvár od vídeňského odlišuje, protože ve Znojmě nebylo cíleně bořeno středověké městské opevnění a nebyly zastavěny starší městské sady Horních a Dolních alejí. Z plánovaných čtyř uličních průrazů do historického jádra města Znojma byl realizován pouze jediný – v prodloužení dnešní ulice Pontassievská – Zámečnická. Nerealizovány byly průrazy propojující dnešní ulice V Jirchářích – Dyjská, F. J. Curie – Horní Česká a Veselá (Jezuitské náměstí) – náměstí Svobody, kde byl dokonce postaven dům se šikmou štítovou stěnou respektující navrženou trasu nové ulice. Tato skutečnost souvisí patrně se založením velmi vlivného znojemského Okrašlovacího a zalesňovacího spolku roku 1878. Rondel znojemského Mariánského náměstí s vybíhajícími radiálami je pojetím obdobný pařížskému Place Charles de Gaulle, Rooseveltovu třídu (do roku 1918 Mariahilferstrasse) lze zase dát do souvislosti s pařížskou Avenue des Champs Elysées. Znojemská výjimečnost spočívá ale v tom, že zde došlo v prostřední nevelkého regionálního městského sídla k realizaci ambiciózní velkoměstské urbanistické tvorby kombinující systémy radiálních tříd a okružního dopravního bulváru s vyplňujícím rastem šachovnicového systému bloků antického původu, to vše na doposud nezastavěných pozemcích. Finální regulační plán nového města Znojma 1871 obsahoval ještě jednu pozoruhodnost. Tou byly navržené, vysazované a udržované městské sady a rozsáhlé stromové aleje na některých náměstích a ulicích. Regulační plán akceptoval pás městských sadů a alejí podél historického městského opevnění, včetně Městského parku s vodní plochou v jeho severní části. Rozsáhlé plochy městských sadů a dlouhých stromových alejí byly navrženy podél kolejiště železničního vlakového nádraží až k ulici Kuchařovická, včetně polovičního rondelu na kontaktu radiálních tříd Rooseveltova, Palackého a Riegrova. Před vlakovým nádražím vznikla velká obdélná plocha náměstí lemovaná stromy. Jako důležitý komunikační prostor, spojující náměstí Republiky a historické jádro na straně jedné a vlakové nádraží na straně druhé, byla ulice Tovární, v níž byla osazena stromová alej, která spojovala tyto dvě historicky odlišná místa. Obdobná velkorysá stromová alej byla navržena v ulici Jana Palacha a v ulici Rooseveltově. Tvůrci nového města Znojma vědomě počítali s urbanisticko-architektonickými pohledovými osami a vazbami zvláště u městských tříd a okružního bulváru. Ulice Rooseveltova v celé délce od částečného dopravního rondelu (ulice Riegrova, Palackého a 28. října), přes dopravní rondel Mariánského náměstí a ulicí Pontassievská míří k pohledové dominantě zvonice městského farního kostela sv. Mikuláše. Ulice Jana Palacha (od prostorového kontaktu s ulicemi Havlíčkova, Coufalova a Sokolská) v celé délce včetně Komenského náměstí s obeliskem Kopalova pomníku je orientována k pohledové dominantě kláštera dominikánů s kostelem Nalezení sv. Kříže. K stejné dominantě kláštera dominikánů s kostelem Nalezení sv. Kříže směřuje v celé délce ulice Rudoleckého. Zvláště od kontaktu s ulicí Milady Horákové směřuje k historickému jádru města Znojma, kapucínskému kostelu sv. Jana, Vlkově věži a k věži radniční ulice Vídeňská. V pohledově výrazné dominantní situaci je ulice Na Vyhlídce. V pozoruhodné klesající pohledové ose ke znojemskému královskému hradu, dnes baroknímu zámku, a Gránickému údolí jsou ulice Na Valech a Gránická. V pohledové a prostorové vazbě na historické jádro města Znojma je rovněž zástavba ulic Pasteurova a Dyjská spolu se souborem staveb a areálem staré nemocnice. V obdobné pohledové vazbě je zástavba ulice Koželužská a U Obří hlavy. V určující krajinářské vazbě k historické Dyjské vsi a siluetě historického jádra města Znojma je v této lokalitě bezprostředně souběžný tok řeky Dyje s břehovými pásy zástavby, včetně jižního, vymezeného ulicí Pod Kraví horou. Přírodní návrší Kraví hory pak tvoří výrazný pohledový krajinářský pandán historickému města Znojma. V bezprostřední prostorové a pohledové vazbě na historické jádro města Znojma je zástavba náměstí Republiky (se stavebními solitéry Městským divadlem a Městskou vodárnou), stejně jako zástavba ulice Čermákova. Ve stejné situaci je celá délka Horního, Středního a Dolního městského parku; zde se jedná o výjimečnou soustavu středověkého městského opevnění, prostorů městských parků z doby po roce 1804 a nového města Znojma z doby po roce 1871. V historickém prostorovém i pohledovém urbanisticko-architektonickém kontextu s historickým jádrem města Znojma jsou i další uliční prostory nového města Znojma, ulice Studentská, Havlíčkova, Alšova, 17. listopadu, ale také Lidická a zvláště náměstí Kapitána Otmara Chlupa vybavené hlavní architektonickou dominantou nového města Znojma, původně evangelickým (nyní pravoslavným) kostelem sv. Rostislava, vybudovaným v letech 1910–1911. V pohledové ose k tomuto kostelu jsou orientovány ulice Bezručova, Lužická, Bratří Čapků a Jiráskova. Se zamýšleným majestátem nově budovaného města korespondovala nová výstavba, převážně v různorodých tvaroslovných formách historismu a secese, ale ve standardně vysoké urbanistické a architektonické kvalitě. Kláštery Z hlediska starší historie zahrnuje území navržené památkové zóny zachovanou historickou sídelní aglomeraci tří sídelních celků – města Znojma, Hradiště sv. Hippolyta s klášterem rytířského Řádu křižovníků s červenou hvězdou a Louky s klášterem premonstrátů. Převážně lesnaté krajině západně od Znojma vévodí křížovnické Hradiště. Jeho hlavními dominantami jsou klášterní kostel sv. Hippolyta, poutní kostel sv. Antonína Paduánského se zděnými zastaveními Křížové cesty, kaple Panny Marie, sv. Josefa a sv. Eliáše, Mariacellská kaple a historické místo Ovečky s Kalvárií. Historické město Znojmo a křížovnické Hradiště vzájemně vymezuje hluboké Gránické údolí. Tyto dvě sídla propojuje historická meandrovitá cesta s jednoduchými patníky a kamenným mostem, včetně další rozsáhlé sítě vycházkových vyhlídkových, tedy pohledově exponovaných, cest s dalšími mostky a jinými prvky v těchto zahradních a krajinných úpravách – kamenná cestní smyčka, opěrné zdi, skalní tunel, altán, stavba studánky U Samaritánky, různé památníky. Urbanistickým, architektonickým a krajinným monumentem jihozápadně od historického města Znojma je monumentální soubor staveb premonstrátského kláštera v Louce. Obě tato historická sídla pohledově propojuje mohutný krajinný prostor širokého údolí řeky Dyje se zahradně a krajinářsky upravenými břehovými cestami přepažený pohledově dominantní horizontálou historického železničního viaduktu na trati směrem do Vídně.