Obec Zubrnice se rozkládá v hlubokém údolí Lučního potoka v severní části Českého středohoří, na jižním úpatí Bukové hory, vzdušnou čarou 15 km východně od Ústí nad Labem. Zubrnice jsou vrcholně středověkého původu, jak je zjevné z jeho údolní (lineární) lánové struktury založení. K tomuto půdorysu později přibyla mírně zalomená, přibližně obdélná náves orientovaná ve směru sever —jih, která svou nepravidelností respektuje místní přírodní podmínky (př. potok stékajícího z Bukové hory). Vesnice se poprvé vyskytuje v pramenech roku 1352, kdy zde již stál farní kostel. Dle půdorysu lze tedy předpokládat, že vznikla v průběhu 13. století. Z počátku náležela zřejmě pánům z Kamýku a Pokratic a krátce na to litoměřickému proboštství. Během husitských válek se Zubrnice dostaly pod světskou vrchnost a až v roce 1513 přechází zpět pod litoměřické proboštství, resp. biskupství a náleží mu (jako součást velkostatku Třeboutice — Křešice) až do konce patrimoniálního zřízení. Po obvodu návsi byly celkem pravidelně rozmístěny největší statky (č. p. 27, 28, 311, 34, 35, 38, 57, 58, 61 a 62). Uvedený počet větších statků téměř odpovídá počtu sedláků v berní rule (1654) – 10 sedláků, 8 chalupníků a 13 zahradníků. Díky členitému terénu se v Zubrnicích do poloviny 20. století dochovala záhumenicová plužina, na okraji katastru kombinovaná s plužinou traťovou. Proto především u statků na západní straně návsi začínal pás jejich polností přímo za humny. Rozvržené pruhy lánů o průměrné šířce 75 m byly ve svazích upravovány do terasovité podoby. Přičemž terasy (vzniklé jak oráním, tak vynášením kamenů z polí) se stále v krajinném obrazu výrazně uplatňují. Zvláště na severní straně katastru je dosud dobře patrná přímá vazba lánů na parcely základního systému půdní držby jednotlivých usedlostí. Nejstarším objektem ve vesnici je pochopitelně kostel sv. Maří Magdaleny stojící na pahorku v západní části návsi, v centrální části obce. Je jednolodní gotickou barokizovanou stavbou s pětibokým presbytářem s opěráky a věží u severozápadního nároží. Středověké zdivo je dochované v presbytáři a v části lodi blíže ke kněžišti. Většinu středověké hmoty pohltila barokní přestavba z let 1723—1732 a po přestávce 1738—1739, kdy byl stavitelem litoměřický Octavio Broggio. Kostel byl původně filiální, patřící do obvodu fary ve Verneřicích. V roce 1723 byla v Zubrnicích zřízena vlastní farnost a ve vsi jmenován samostatný administrátor. Při svém nástupu zahájil barokizaci kostela, investorem, bylo litoměřické biskupství. Loď byla zvýšena a dvojnásobně prodloužena, celý objekt získal barokní výraz. V letech 1913—1914 došlo ke snesení dřevění zvonice a nahrazení zděnou hranolovou věží. V roce 1974 byl kostel určen k demolici, ke které nedošlo. Toto však znamenalo impuls ke vzniku pozdějšího muzea lidové architektury. Při rekonstrukci kostela v 80. letech 20. století byl dočasně odhalen profilovaný gotický portál s výše položeným okénkem, na jižní stěně lodi. V interiéru byly analyticky odkryty fragmenty původní gotické výmalby, gotické okno s kružbou v ose presbytáře a nika sanktuária. Mimo kostel a sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1721 (chronogram) na návsi je pravděpodobně nejstarším objektem malý hrázděný patrový dům č. p. 15, zřejmě postavený krátce po velké povodni z roku 1729. Stavební aktivitu z tohoto období dokládá i letopočet 1739 na kameni druhotně osazeném ve zdivu domu č. p. 28. V 18. a 19. století Zubrnice rozrostly na bohatou vesnici se dvěma výročními trhy. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím — převážně ovocnářstvím a později i chmelařstvím a na konci století i z otevření železniční tratě. O intenzifikaci ovocnářství svědčí množství teplovzdušných sušáren zachycených v plánech stabilního katastru či dochovaných do současnosti v reliktech. Některé později stavěné domy měly teplovzdušné sušárny zabudované přímo ve své zadní hospodářské části (č. p. 74). Bohatství vesnice plynulo i z pěstování chmele (do Zubrnic zasahoval okraj úštěcké chmelařské oblasti), do 30. let 20. století velmi prosperující. S tím souvisela i velikost zdejších domů s dostatkem komor pro uskladnění žoků se sušeným chmelem a samozřejmě velké půdy pro přirozené sušení na lískách (proto i dlouhé střešní štěrbinové větráky ve dvou řadách nad sebou). V některých objektech se dochovaly i pozůstatky později stavěných teplovzdušných sušáren chmele (např. č. p. 61) Počátek 19. století je v Zubrnicích charakterizován velkým stavebním rozvojem, nejdříve se staví tradiční dřevohlinité stavby (č. p. 2, 29, 47, 49, 61 a hrázděný špýchar). Od konce 30. let se objevují velké zděné klasicistní domy (stále je základním stavebním materiálem kámen, ale prudce roste i podíl cihel, cihelné jsou např. plackové klenby). Cihly byly z místních cihelen patřících bohatým usedlostem č. p. 31 a 35. U velkých staveb se často používaly keramické výzdobné prefabrikáty (terakota), pravděpodobně z produkce levínských hrnčířů. Fasády se často omítaly až s velkým časovým odstupem, proto byly především podokapní římsy z cihelných tvarovek, které částečně snížily provizornost tohoto řešení. Dům č. p. 28 zůstal v režném zdivu dodnes. Některé fasády byly dodatečně architektonicky dozdobeny, mj. i s využitím terakotových článků (např. č. p. 62). Specifickým urbanistickým prvkem je 12 chalup hustě řazených při potoce na severozápadním okraji obce. V 2. polovině 19. století vznikají téměř všechny hospodářské stavby — zvláště stodoly. Náves byla ve svém středu, v relativně členitém terénu, doplněna menšími chudšími stavbami a kovárnou (č. p. 24, 29, 36 a 49). Náves tak byla v podstatě rozdělena na dvě. Po roce 1945 došlo po odsunu původních obyvatel k zániku mnoha domů, přesto urbanismus obce s velkými zděnými statky zůstal rámcově zachován. V 60. letech 20. století byly tři drobné budovy na návsi demolovány kvůli výstavbě typové prodejny. Rovněž velký roubený statek č. p. 58, stojící na místě dnešní silnice, byl z důvodu jejího napřímení také snesen. Hrozící pokračování demolic (kostel, č. p. 61 atd.) byl důvodem ke vzniku muzea lidové architektury v polovině 70. let 20. století. Muzeum vzniklé roku 1988 je ojedinělé svým situováním v „živé“ obci, která je navíc památkovou rezervací. Jeho součástí jsou domy, které zde zůstaly stát (usedlost roubeného domu č. p. 61 z roku 1808, klasicistní statky č. p. 27 nebo č. p. 62 s domem č. p. 74, vesnická škola č. p. 26 z roku 1863). Muzeum a samozřejmě i obec je tak zpětně zahušťována transfery unikátních ohrožených objektů z Českého Středohoří, které pak svým návštěvníkům ilustrují každodenní život i místní stavební zvyklosti z doby před rokem 1945. První byla v roce 1977 přenesena dřevěná barokní studna ze Střížovic z roku 1695. Cenným prvkem obce je i kaple Nejsvětější Trojice z roku 1719 (respektive 1753), přenesená roku 1990 ze Žichlic. Došlo také k transferu roubeného špýcharu z obce Ostré, který je nyní v areálu s transferem podstávkového domu č. p. 46 z Loubí. Protože obec je nyní v podstatě již stavebně doplněná, skanzen využívá pro umístění zachráněných staveb i území jižně od obce, kde stávalo pět mlýnů s dodnes zachovanými náhony.