Historie výstavby sahá do roku 1965, kdy investor nově připravovaného městského hřbitova Městský národní výbor v Humpolci projednal výstavbu nové smuteční síně se Spolkem přátel žehu v Praze. Projekční přípravy se zhostili jedni z nejvýznamnějších architektů profilujících se v oblasti smutečních síní na území Čech a Moravy, Jaroslav Zbořil a Miloslav Kadeřábek. Pod hlavičkou Projektového a inženýrského střediska výše uvedeného spolku autoři v prováděcí dokumentaci z roku 1970 navrhli krychlovitou stavbu smuteční síně, k níž se nenápadně ze zadní části napojuje jednopodlažní podélné křídlo s provozním zázemím. Samotná hlavní stavba je koncipována lapidárně jako minimalistický kubus opticky zatěžující prosvětlený „parter“. V tomto řešení lze spatřit analogii se smuteční síní v Českém Brodě, byť humpolecká síň je na rozdíl od civilnějšího pojetí více metafyzickým ztvárněním ideje věčného života. Konstrukci tvoří osm ocelových nosníků, které z exteriéru obkládá bílý mramor. Existenciální duchovní rozměr díla umocňuje dominující plastika Anděla smrti od Věnceslava Irmanova v průčelí a unikátní světelné řešení stropu v interiéru. V roce 1975 Kadeřábek navrhnul urnový háj před smuteční síní na půdorysu soustředných kruhů, včetně řeckých ohňů, pylonů, obřadního stolu a především nálevkovité kašny uprostřed, v níž tryskající voda rozvíjí opakující se motiv kružnic na hladině. Stavba i s urnovým hájem je příkladem nadčasové architektury, která symbolicky ztvárňuje otázku věčnosti a smrti.